Valašská krajina

Na úseku trasy modré turistické značky vedoucí z Velké Lhoty přes Vidče až do Rožnova pod Radhoštěm si můžete projít naučnou stezku nazvanou Včelí procházka. Území, kde se stezka nachází, ještě spadá do Chráněné krajinné oblasti Beskydy.

V klidném lesním prostředí najdete několik panelů na ručně tesaných dřevěných stojanech, které Vás seznámí se základy ze života včel. Dozvíte se zde také něco o včelaření, medu a jeho zpracování, něco z historie, přínos včel pro přírodu a další informace a zajímavosti. 

Panely jsou graficky přehledné a vhodné i pro menší děti. Na stezce najdete přírodní posezení mezi včelařskými dřevinami.

Stezka je dlouhá zhruba 600 m. Základních šest panelů tvoří jakousi páteřní trasu stezky, na kterou by v budoucnu měla navazovat další, menší odbočení. Tyto menší okruhy by měly návštěvníkům nabídnout odbornější informace. V letošním roce bude například vytvořeno zastavení o včelařských rostlinách s tabulkami u včelařsky významných dřevin.

Stezku si můžete pohodlně projít pěšky, více náročnější je přijet k ní na kole. Naučná stezka začíná poblíž pomníku legionářů a kopíruje modrou turistickou značku. Pro cyklisty je možný průjezd po lesní cestě a návrat na cyklostezku. Zjednodušenou mapu si můžete prohlédnout ZDE.

Z Rožnova po modré tur. značce je to k Včelí procházce zhruba 8 km, z Vidče 5 km, z centra Velké Lhoty 2,5 km. Doba návštěvy na stezce je neomezená, je zde také možnost domluvit si průvodcem - včelařem.

Rodinné včelařství Urban ve Velké Lhotě, které stezku vytvořilo, nabízí nejen domluvené prohlídky stezky, ale je možno domluvit i ukázkovou prohlídku včelstva (pro ty, kdo se včel bojí také prosklených úlků). Můžete si zde také zakoupit včelí produkty- originálně balený med- různé druhy nebo ručně vyráběné svíčky ze včelího vosku.

Další informace najdete na http://vcelarstvi.blogspot.com

Zdroj fotografií a základního textu: Rodinné včelařství Urban

zpět

Když slunce vyhání ze zimních úkrytů hmyz, drozd se ozývá se svou jarní písní a ze země vyrůstají první květiny, je čas na jarní vycházku. Po žluté značce půjdeme městečkem Zubří až na hřeben Veřovických vrchů.

Ale nepředbíhejme. Asi 2,5 km od železniční zastávky stojí po levé straně cesty u domu č. p. 161 starý tis. Tisy patří na Valašsku k vymírajícím dřevinám. Valaši je dříve káceli pro jejich kvalitní, tvrdé a pevné dřevo, odolné proti hnilobě a praskání. Vyráběli z něj nádoby, lžíce, nože, luky a samostříli. Snad se také obávali, aby dobytek nepojedl jedovatá semínka, kůru či jehlice tisu. Dnes jsou na Valašsku zachovány jen jednotlivé stromy, většinou velkého stáří. Starý tis v Zubří je jedním z nich. Je to pamětník, stojí tu už 384 let.

Ujdeme sotva pár desítek metrů a po levé straně cesty uvidíme ceduli Přírodní památky „Zubří“. V soukromé zahradě roste poslední populace divokých šafránů karpatských (nebo-li šafránů Heuffelových). Květy mají nápadné modrofialové zbarvení s tmavě fialovou skvrnou na konci korunních plátků. Krása šafránů za teplých a slunečných dnů rychle pomíjí, odkvétají za několik dnů. Najdeme pak už jen tuhé úzké lístky, které získávají zásobní látky a posílají je do podzemní hlízky. Po splnění úkolu mizí, takže v létě není po šafránech ani památka. Jen podzemní hlízky čekají v zemi na příští jaro.  

Šafrán karpatský, jak z druhového jména vyplývá, je rozšířený v karpatských pohořích. V České republice je velmi vzácný (jen na 4 lokalitách, z toho 3 jsou v Beskydech), hojnější je na Slovensku či v Rumunsku.

V jiných zahradách v Zubří vidíme už jen kultivované zahradní šafrány, které si můžeme koupit v obchodech. Divoký šafrán však již jinde nenajdeme. O tom, že dřív kvetlo divokých šafránů v Zubří více svědčí i název ulice „Šafránová“ nedaleko Přírodní památky. Ovšem zůstal jen název. Louku, na které tu šafrány hojně kvetly, už jejich modravé květy nezdobí.

Pojďme dál proti toku Zuberského potoka. V zahradách hojně kvetou sněženky. Ale jakoby je nešlo uhlídat – utekly do trávníků a leckde vytváří velká bílá kola. Určitě mezi nim rostou také původní divoké sněženky, kterým kdysi patřil prostor pod lískami, vrbami a olšemi podél potoka. Podívejme se k němu. Ze starého suchého listí na břehu na nás vykukují bílé sasanky, žluté květy orsejí, první nesmělé prvosenky vyšší se sírově žlutými květy a modrofialové květy plicníků. Plicník i prvosenku sbíraly naše babičky do léčivých čajů proti kašli.

U potoka si určitě všimneme také palic devětsilů – nejprve vykvétají bílé či růžové květy, teprve později se objevují listy, nazývané „lopuchy“ či „lopúny“. U plotu se zase krčí bělokvětý penízek modravý. Proč penízek a proč modravý? Plody – šešulky mají tvar penízku a prašníky uvnitř květu, původně žlutavé, mají po vypýlení modravou barvu. Naproti křížku v části zvané Pádoly rozkvétají ve stružce blatouchy bahenní, žluté jako vaječný žloutek. Valaši jim říkají také „volí oko“.

Když půjdeme dál, přes část zvanou Machulky dojdeme do lesa. Pozorný návštěvník si po cestě jistě povšimne keříčků růžově kvetoucího lýkovce. Přes Krátkou, Dlouhou a Kamenárku se dostaneme až do Rožnova.

Zpět

Za příběhy partyzánů a přírodními zajímavostmi se můžete vydat po obnovené Naučné stezce Čertův mlýn. Její trasa vede z Pusteven k horské chatě na Mariňáku po červené turistické značce (odbočka do lesa z asfalt. cesty pod chalupou Maměnka). Je dlouhá 8 km a můžete se zde začíst celkem do 9 panelů.

Můžete se dozvědět, jací živočichové žijí v jezírku Mořské oko. Ke konci léta můžete cestou vidět například modře kvetoucí hořec tolitovitý. U 7. panelu vás čeká také panoramatický výhled s popsaným schématem vrcholů.

Na Pustevny můžete dojít z Trojanovic po knížecí cestě (zpevněná cesta, cca 5 km, (vhodné pro cyklisty, zákaz vjezdu pro motorová vozidla)) nebo modré turistické značce (cca 3 km s prudším stoupáním do kopce na závěr) nebo se můžete nechat vyvézt lanovkou.

Další trasa na Pustevny vede z Prostřední Bečvy (zelená tur. značka, cca 7 km) a z vrcholu Radhošť (modrá turistická značka- hřebenová, cca 4 km) nebo trasou napojenou na tuto trasu z  Dolní Bečvy (zelená tur.značka, cca 6 km, dále po modré asi 2,5 km). Z Prostřední Bečvy na Pustevny vede také asfaltová cesta (vhodné pro cyklisty i motorová vozidla).

Z Martiňáku se pak můžete vydat stejnou trasou zpět na Pustevny nebo sejít po zelené, žluté nebo modré turistické značce (cca 4 -5 km) do obce Horní Bečva. Z Martiňáku vede do Horní Bečvy také asfaltová cesta (vhodné pro cyklisty, zákaz vjezdu pro motorová vozidla).

Všechny trasy jsou na mapě č. 96 KČT- Moravskoslezské Beskydy.

Další informace o Naučné stezce Čertův mlýn 

Zpět

Výchozím bodem dnešního výletu nám bude obec Hutisko- Solanec, která vznikla spojením pasekářské osady Solanec (pojmenované podle nedalekého vrcholu Soláň) a osady postavené v blízkosti sklářské huti – Hutiska. Odtud vyrazíme po modré značce po silnici směrem na Velké Karlovice, po necelém kilometru však tuto cestu opustíme a spolu s modrou odbočíme do leva do lesů a luk. Prudkým stoupáním projdeme lesem a můžeme se vydýchat na malebném paloučku poblíž vrcholku Kání, právě jsme vyšplhali do výšky  675 metrů nad mořem a kocháme se prvním z nádherných výhledů, které nás cestou čekají.

Po té pokračujeme ve výstupu, místy až téměř po kolmé cestě. Smrkovým lesem a březovými hájky doputujeme na hřeben. Zde stoupání přestává být prudké a odměnou za ztracené litry potu nám je nejen vylepšená kondička, ale i nádherné panoramatické výhledy na Hutisko-Solanec, hřeben Radhoště a Čertova mlýna i na chaloupky roztroušené dole v údolí a na svazích hřebene.

Turistická značka vede poblíž vrcholu Kyvňačky, nyní se již pohybujeme v nadmořské výšce okolo 815 metrů. Ti unavení z nás, mohou u malé dřevěné chatky odbočit do leva a po kameny zpevněné cestě začít sestupovat směrem k Prostřední Bečvě.

Druhou možností je následovat modrou značku až na vrchol Hluboký (848 m), nejvyšší místo našeho putování. Zde se modrá značka setkává se zelenou. A právě zelená bude naším průvodcem při sestupu do údolí. Nutno podotknout, že zde trasa nekopíruje vždy lesní cesty a místy vede přímo lesem, klesání (stejně jako předchozí stoupání) je poměrně prudké, proto je vhodné míti pevnou obuv.

Podél potoka můžeme na jaře pozorovat devětsily obecné, prvosenky vyšší, blatouchy bahenní a mokrýše střídavolisté. Po té co přejdeme potok Kyvňačka máme vyhráno a až do Prostřední Bečvy mírně klesáme po pohodlné cestě. Trasu je možno jít i v opačném směru, tedy z Prostřední Bečvy přes hřeben do Hutiska-Solance.

Zpět

Pulčínské skály (Hradisko, 773 m n. m.) jsou dominantou jihu Valašska. Najdeme zde největší skalní pískovcové město v moravské části Karpat, které je tvořeno skalními stěnami a bloky, kamenným mořem a jeskyněmi.

Po příchodu na rozcestí pod skalami se otevře pohled na skalnaté svahy Zámčiska, řídce porostlé dřevinami a teplomilnou vegetací. Dvě výrazné skalní lavice jsou u paty zakončeny skalami, známými jako Zkamenělý kostel a Ludmilina skála. Lavice vystupují v délce asi 200 m a uprostřed svahu kopce Hradisko jsou ukončeny větší skalní skupinou Zámčisko, kde je dnes vyhlídka s vrcholovou knihou. Mezi oběma lavicemi se táhne žleb, kterým vede modrá turistická značka na vyhlídku. Je to asi nejatraktivnější značená cesta v Beskydech, která si nezadá s podobnými trasami v pískovcových skalních městech v Čechách.

Na Zámčisku stával koncem 15.století skalní hrad Pulčín. Posádka původně strážního hradu se však zpronevěřila svému poslání a začala se věnovat přepadávání pocestných na obchodní stezce v blízké soutěsce říčky Senice. Jako v mnoha podobných případech – loupežníci skončili na šibenici a hrad byl počátkem 16.století pobořen. O jeho existenci dnes svědčí pouze ve skále vytesané schody a otvory na zachycení dřevěné konstrukce hradu.

Pohodlněji se lze na Zámčisko dostat po červeně značené, tzv. Zámčiskové cestě. Dostaneme se k ní po stezce vinoucí se úpatím skal, na pozvolna zarůstajících pastvinách s jalovci. Na hranici rezervace pod skalami stojí trampské chaty. Spolu s pamětní deskou popraveným trampům nad studánkou a romantickými jmény některých skalních útvarů je to dnes jedna z připomínek, že tato oblast byla kolébkou trampingu na Valašsku.

Červená a modrá značka nás od Zámčiska společně dovedou na vrchol Hradiska, který je ze všech stran (kromě východní) obklopen věncem skal vytvářejících tvar koruny. Jižně od vrcholu Hradiska se nalézá „skalní město“ Izby - větší množství mrazem rozpukaných a dále modelovaných pískovcových bloků. V pobělohorských dobách Izby sloužily tajným schůzkám Českých bratří.

Podobné, avšak daleko rozsáhlejší nakupeniny skalních bloků charakteru skalního města se nachází na severních svazích Hradiska. Zde jsou i největší pseudokrasové jeskyně rezervace, které jsou vyhledávaným zimovištěm netopýrů. Návštěva jeskyní i skalního města je nebezpečná, a proto není dovolena – ne nadarmo jeden z kaňonů nese název Kravský krchov- pasáčci zde totiž často našli svou zatoulanou krávu se zlámanýma nohama.

Celé území je Národní přírodní rezervací (NPR) Pulčín - Hradisko z čehož vyplývá například zákaz trhání rostlin, rušení živočichů a nadměrného hlučení. Není dovoleno pohybovat se mimo vyznačené stezky, tábořit zde, rozdělávat ohně atd. Najdeme zde zachovalé zbytky bukových lesů s bohatým podrostem bylin, ale také vysázené smrčiny. Na skalách jsou časté i borovice.

Bývalé pastviny na úpatí skal  mají charakter zarůstajících luk s řadou teplomilných druhů rostlin. Hojná je zde kapradina hasivka orličí. Charakter valašského „pasínku“ dotváří jalovce, skupinky hlohů, růží  a chráněné orchideje.

Vyskytuje se zde také řada vzácných ptáků, vyhřátá místa svědčí ještěrkám a zmijím a naopak ta zamokřená vyhledávají obojživelníci. Pulčín je také areálem výskytu ohrožených šelem - rysa, medvěda a vydry.

Součástí NPR je také archeologická památka – sídliště lidu popelnicových polí s nálezy z doby bronzové.

Přístup ke skalám: Pěšky ze železniční zastávky Lidečko-ves okolo Čertových skal v soutěsce Lomensko a dále po modré turistické značce podél Pulčínského potoka až pod skály ( asi 4 km). Autem

lze dojet až do obce Pulčín a po červené turistické značce sejít ke skalám (1km), případně do Zděchova a odsud po červené a modré turistické značce (5 km).

Zpět

Projděme se krajinou, kterou dobře znáte z letních výletů. Mrazivější  rána a tráva a stromy ozdobené ranní jinovatkou nám ji však tentokrát ukážou v docela jiném šatu. Navíc na javornickém hřebeni můžeme číst z dávné historie krajiny.

Půjdeme po nové naučné stezce „Javornický hřeben“. Z údolí Podťatého vyšlápneme na Kasárna. Kdysi to bylo strážní středisko portášů, na hranici mezi Uherskem a Českým královstvím. Dál po žluté turistické značce procházíme přírodní rezervací Velký Javorník. Bukojedlový prales je jako chrám - široké buky, jedle s „čapími hnízdy“ na vrcholech, pokroucené kleny. Některým je už více jak 140 let! Co všechno vlastně pamatují? Staré tlející kmeny se rozkládají a vracejí živiny zpět do půdy. Jsou také domovem velkého množství hmyzu a hub. Škoda, že jich v našich lesích potkáváme tak málo. Pod šupinkami kůry jedlí našli úkryt tesaříci, mnohonožky a slunéčka. Dokonce i hmyzí vajíčka zde čekají na první jarní dny.

U stezky po které jdeme je zastřešená studánka. Chcete-li, napijte se. Je to čistá chladivá voda, jeden z pramenů potoka Lopušanka

Vystoupáme na Velký Javorník, vysoký 1 071 m. Na ušlapaném trávníku kolem kříže v létě rozkvétají mochny zlaté. Pětiplátečné žluté květy, jeden až dva centimetry velké, jsou skutečně ve středu zlaté. V zimě však uvidíme ztěží tmavozelené dlanité listy, olemované po okrajích jinovatkou. Mochna zlatá roste v nejvyšších polohách hor, v Beskydech je velmi vzácná. Najdeme ji pouze na Radhošti a ve zbytcích na Lysé hoře. Připomíná nám dobu, kdy se na horách pásla stáda ovcí. Kopýtka ovcí narušovala půdu a bránila tak agresivnějším travám v rozrůstání. Díky tomu měla mochna zlatá a další slabší druhy prostor pro svůj růst. Na hřebeni Javorníků se však nepase už několik desítek let. A tak mochna zůstala v malých skupinkách jen tam, kde trávník sešlapávají lidé.

Všimli jste si, že od Kasáren až po Malý Javorník nevede státní hranice po hřebeni? V roce 1734 došlo k posunu zemské hranice z hřebene, směrem na území Karlovic, zhruba o několik stovek metrů. Rozdělení území mezi panstvím povážskobystrickým (Uhry) a rožnovským (České království) bylo definitivně schváleno císařem. Ustaly tak věčné třenice o to, kdo bude na hřebeni pást svá stáda.

Rozhlédněme se také kolem sebe. Za jasnějšího počasí se na severu před námi ukazují Vsetínské vrchy i Moravskoslezské Beskydy. Od východu rozeznáme Vysokou a Třeštík, Benešky, Soláň, Tanečnici a Ptáčnici. Za nimi se vypíná Radhošť, Kněhyně a Čertův mlýn, Smrk a Lysá hora.

Za Stratencem procházíme lesem. Buky jsou nižší a pokroucené od věčného větru a těžkého sněhu v zimě. Na jaře pod nimi vykukují sněženky, plicníky a dymnivky. Když budete tiše a pozorně sledovat okolí, může se vám poštěstit zahlédnout jeřábka lesního. Vyplašený jeřábek vzlétne často v těsné blízkosti člověka směrem nahoru do větví stromů. Je to pták velký asi jako koroptev a stejně jako ona patří do čeledi hrabavých. Ještě před několika lety by jste mohli na javornickém hřebeni spatřit také stopu tetřeva hlušce. Dnes zůstává několik párů tohoto kriticky ohroženého ptáka pouze na slovenské straně Javorníků.

Sejdeme na Bukovinu, kde si na novém kameni naučné stezky „Javornický hřeben“ přečteme, že zde roste vzácná chrpa javornická. Za ní se však vypravíme až v létě. Naše cesta po javornickém hřebeni tady může končit, sejdeme po zelené značce přes sedlo Příschlop dolů k železniční zastávce do Karlovic.

Zpět

Naučná stezka Lysá hora

Na stezku můžete vyjít z Malenovic nebo z Ostravice, obě větve se stýkají na rozcestí na Lukšinci a společně vedou na vrchol Lysé hory. Pokud se rozhodnete projít stezku celou, ujdete 16,5 km a uvidíte 15 panelů. Dozvíte se o zbojníku Ondrášovi, ale také o jeskyních a pokladech, o těžkém životě na horách, o tom jak dříve vypadala krajina nebo o tom, co tu roste a žije a proč.

Zpět     Naučné stezky

Po žluté za jarem

Když slunce vyhání ze zimních úkrytů hmyz, drozd se ozývá se svou jarní písní a ze země vyrůstají první květiny, je čas na jarní vycházku. Po žluté značce půjdeme městečkem Zubří až na hřeben Veřovických vrchů.

Ale nepředbíhejme. Asi 2,5 km od železniční zastávky stojí po levé straně cesty u domu č. p. 161 starý tis. Tisy patří na Valašsku k vymírajícím dřevinám. Valaši je dříve káceli pro jejich kvalitní, tvrdé a pevné dřevo, odolné proti hnilobě a praskání. Vyráběli z něj nádoby, lžíce, nože, luky a samostříli. Snad se také obávali, aby dobytek nepojedl jedovatá semínka, kůru či jehlice tisu. Dnes jsou na Valašsku zachovány jen jednotlivé stromy, většinou velkého stáří. Starý tis v Zubří je jedním z nich. Je to pamětník, stojí tu už 384 let.

Ujdeme sotva pár desítek metrů a po levé straně cesty uvidíme ceduli Přírodní památky „Zubří“. V soukromé zahradě roste poslední populace divokých šafránů karpatských (nebo-li šafránů Heuffelových). Květy mají nápadné modrofialové zbarvení s tmavě fialovou skvrnou na konci korunních plátků. Krása šafránů za teplých a slunečných dnů rychle pomíjí, odkvétají za několik dnů. Najdeme pak už jen tuhé úzké lístky, které získávají zásobní látky a posílají je do podzemní hlízky. Po splnění úkolu mizí, takže v létě není po šafránech ani památka. Jen podzemní hlízky čekají v zemi na příští jaro.  

Šafrán karpatský, jak z druhového jména vyplývá, je rozšířený v karpatských pohořích. V České republice je velmi vzácný (jen na 4 lokalitách, z toho 3 jsou v Beskydech), hojnější je na Slovensku či v Rumunsku.

V jiných zahradách v Zubří vidíme už jen kultivované zahradní šafrány, které si můžeme koupit v obchodech. Divoký šafrán však již jinde nenajdeme. O tom, že dřív kvetlo divokých šafránů v Zubří více svědčí i název ulice „Šafránová“ nedaleko Přírodní památky. Ovšem zůstal jen název. Louku, na které tu šafrány hojně kvetly, už jejich modravé květy nezdobí.

Pojďme dál proti toku Zuberského potoka. V zahradách hojně kvetou sněženky. Ale jakoby je nešlo uhlídat – utekly do trávníků a leckde vytváří velká bílá kola. Určitě mezi nim rostou také původní divoké sněženky, kterým kdysi patřil prostor pod lískami, vrbami a olšemi podél potoka. Podívejme se k němu. Ze starého suchého listí na břehu na nás vykukují bílé sasanky, žluté květy orsejí, první nesmělé prvosenky vyšší se sírově žlutými květy a modrofialové květy plicníků. Plicník i prvosenku sbíraly naše babičky do léčivých čajů proti kašli.

U potoka si určitě všimneme také palic devětsilů – nejprve vykvétají bílé či růžové květy, teprve později se objevují listy, nazývané „lopuchy“ či „lopúny“. U plotu se zase krčí bělokvětý penízek modravý. Proč penízek a proč modravý? Plody – šešulky mají tvar penízku a prašníky uvnitř květu, původně žlutavé, mají po vypýlení modravou barvu. Naproti křížku v části zvané Pádoly rozkvétají ve stružce blatouchy bahenní, žluté jako vaječný žloutek. Valaši jim říkají také „volí oko“.

Když půjdeme dál, přes část zvanou Machulky dojdeme do lesa. Pozorný návštěvník si po cestě jistě povšimne keříčků růžově kvetoucího lýkovce. Přes Krátkou, Dlouhou a Kamenárku se dostaneme až do Rožnova.

Zpět